About admin

Tento autor ještě nevyplnil žádné detaily.
So far admin has created 21 blog entries.

Instinkt 2014

Simona Babčáková
Potvrzuje pravidlo, že hercům chodí práce ve vlnách: na začátku roku neměla několik měsíců nic než občas večerní představení, teď má za sebou několik natáčení a před sebou premiéru divadelní hry Kakadu a filmu Hodinový manžel.

Máte ráda babince?
Ženské kolektivy? Obecně ne, ne každá žena mi vyhovuje, ale když se bavíme o mých kolegyních, přítelkyních a nejnejkách, tak ano. Ne že bych neměla spoustu chlapů kamarádů a je mi s nimi dobře, ale jakmile se sejdeme se spřízněnými ženami a našimi dětmi, mluvím o kumulovaném štěstí. Sdílíme zkušenosti a hodiny se smějeme svým selháním.

Selháním?
Vyprávíme si veselé historky, jaké jsme měly představy o sobě, o druhých, o životě, jaké bychom chtěly být jako matky a jako partnerky a jak to nezvládáme. Sdílíme své zkušenosti v záchvatech smíchu. V takových chvílích cítím lehkost bytí, jsem uvolněná, autentická, blažená. V absolutním bezpečí, vesmír mě miluje a já miluju vesmír. Vnímám, že ženské sdílení má velkou uzdravovací schopnost, pocit, že v tom nejsme samy.

Jak konkrétně vám to pomáhá?
Často zjišťuju, že se v partnerství bráním i tam, kde vůbec nebylo útočeno, protože to je ta stará paměť, minulé zkušenosti matek a babiček a prababiček. Pak se divím „co to bylo“? Vždyť realita vůbec neodpovídala mým pocitům, ale ty pocity mě naprosto převálcovaly. A často mi právě přítelkyně ukáží, že je třeba příčina konfliktu na mé straně.

Omluvíte se pak?
Nemám problém se omluvit a vysvětlit si, co se dělo. Dětem se omlouvám hned, partnerovi až za tři dny (smích), tam trvá déle, než moje ješitnost zkousne, že já jsem byla ten, kdo byl mimo.

Dětem se omlouváte často?
Ano. Vysvětlím jim, že mi nedělá dobře, že jsem na ně křičela, ale i jaké jejich jednání ten křik způsobilo. Omlouvám se, protože jsem v dětství byla enormně citlivá na křivdy, takže je na svých dětech nechci páchat. Omluvou s vysvětlením svého úhlu pohledu dětem dávám najevo, že je vnímám a respektuju, aby si nepřipadali jako ponožka odhozená v koutě.

Na babince jsem se ptala kvůli filmu Hodinový manžel, kde hrajete vůdkyni party kámošek.
Při natáčení jsme okamžitě vytvořili spokojenou kvokající skupinku. Ani jsme si moc neuvědomovaly, že u toho točíme. Herecké partičky, které vzniknou v divadelní šatně nebo při natáčení, jsou fajn. Splynutí je rychlé, humor veliký.

Ale před kamerou je vaše Alena celkem na zabití, jak se všem montuje do života.
Za Simonu Babčákovou vůbec s takovým vykreslením ženského kruhu nesouhlasím. Ženy jsou tam jako zoufalé kravky, kterým ta největší kráva ničí životy. Já jsem absolvovala několikeré ženské semináře. Zkušenost je to nepřenosná, ale rozhodně přínosná a podporující v tom, mít právo jít si za svým štěstím a pojmenovat si, co je skutečně to důležité. Protože v konečném důsledku jde o spokojenost, ne? Smála jsem se sama sobě, když jsem se Šárky Volné na prvním semináři ptala, jestli mi slibuje, že po absolvování budu spokojenější. Se shovívavým úsměvem přikývla, že rozhodně ano.

A jste?
Neoddiskutovatelně. Protože jsem se dostala k vědomí souvislostí, díky kterým se přestávám cítit jako oběť okolností. Pocit bezmoci a křivdy nejvíc bolí. Když pochopím, jak jsem se na té konkrétní situaci podílela, můžu ji řešit a změnit a pak už nejsem bezmocná. Jen bych ráda upozornila, že jsem těch sebepoznávacích seminářů absolvovala víc a nemohu říct, který byl ten zásadní a kdy přesně jsem to začala úročit. Teď dokončuju semináře Principů života, které studuji už 5 let a to je proces změnz vnímání a vědomí až na buněčné úrovni. Byť ten proces je v podstatě intelektuální, mapujete své myšlení a rozšiřujete úhly pohledu. To mi vyhovuje. Hlava stejně pořád jede, tak ať aspoň myslí konstruktivně.

Ve filmu se vaše postava snaží kamarádky naučit, aby se uměly rozhodnout. Máte zkušenost, že ženy jsou nerozhodné?
Nejen ženy. Všichni se neustále přizpůsobujeme. Nejsme zvyklí jednat podle toho, jak cítíme, ale jak si myslíme, že se od nás očekává. Ze strachu z reakcí druhých: dětí, rodičů, partnerů, kolegů. Jsme minimálně autentičtí, zvlášť my, v České republice. Je potřeba apelovat „hej, probuďte se, začněte být zase lidmi, jste jako robůtci! Matrix!“ To je pro mě jedna z funkcí umění, nastavovat zrcadlo a stimulovat v lidech jejich živou, autentickou, hravou část. Netvrdím, že všechny ženské kruhy jsou dobré a že jenom stačí si s kýmkoliv poplkat. Každý si musí najít svého mistra (svou mistrovou ) sám.

Zní mi to trochu šarlatánsky.
Nechci dělat plošný nábor, že ženské kruhy jsou vhodné pro všechny, nejsem fanatik. Můžu jen říct, že mně to prospělo. A výběr je veliký.
Tyhle věci jsou nejlepší na doporučení. Já doporučuju mé podpůrné čarodějnice podle toho, co kdo potřebuje, k čemu inklinuje. Sama mám sedm lidí za zády, ke kterým se můžu objednat,když mám problém. Nejsem blázen, abych se snažila všechno zvládnout sama.

Ještě se vrátím k Hodinovému manželovi: proč jste roli vzala, když s ní tak bytostně nesouhlasíte?
Kdybych měla brát jenom věci, se kterými souzním, zemřu hlady. Divadelní gáže nestačí ani na nájem. Jsem herečka, sloužím, dávám se k dispozici režisérům, to je moje práce. Navíc nikdy nevíte, jak to dopadne a koho to obohatí. Ale mám svoji hranici, jakmile mi nabídka nedělá dobře okolo žaludku, tak to neberu, to bych se za sebe styděla. Komedie Hodinový manžel není o tom, že ženy jsou krávy a muži volové. Ale o tom, že všichni jsme zmatení. Táhne nás to k sobě, ale nemůžeme spolu být. A dělat si legraci ze zmatenosti mi nevadí. Velice se mi líbil francouzský film Attila Marcel, víc než Amélie z Montmartru. V takovém bych chtěla hrát, ale nic podobného se u nás netočí. Baví mě filmy, které o něčem vypovídají a jsou motivační. Třeba Překrásná zelená! Řítíme se do záhuby strašnou rychlostí, sto let vším plýtváme a čekáme, že to nebude mít následky a hojnost potrvá věčně. Jenom co všechno vyhazujeme a v jakém množství! Vzácné kovy, kvůli kterým se v Africe zabíjí, končí na smeťáku v elektronickém odpadu za půl roku používání. Žíly planety nejsou nekonečné. Copak máme IQ tykve? Někdy mám pocit, že z té bezmoci zastavit to hromadné šílenství, puknu.

Máte recept? Nastěhovat se na venkov a snažit se o soběstačnost?
Nejsem naivní. Nemám správné řešení pro všechny. Ale uvědomění souvislostí a změny jsou třeba. Na jednu stranu vím, že plýtvám vodou, když si hodinu dávám vanu, což je moje relaxace. Ale také se snažím třídit odpad, přispívat neziskovkám, které řeší to, co já neumím nebo nemám kapacitu řešit. Vím, že nezměním svět, ale není mi jedno, v čem žijeme a hlavně, co chystáme svým dětem a vnoučatům.

V čem vás děti změnily?
Zatím nevím, pořád mě mění. Přijde mi, že mě prošťastnily. Jsem díky dětem vděčnější, pokornější. Díky nim mi všechno dává smysl.

Dřív vám to smysl nedávalo?
I teď mám pochybnosti. Mám pocit, že jsme jako lidstvo sešli z cesty. Nikdo není spokojený, tlaky se zvyšují, chudoba se zvyšuje, málokdo umí být spokojený, všechno je komplikované, upatlané, nevelkorysé. A pak pozoruju děti, jejich spontánnost, hravost, lehkost, zvědavost a mám pocit, že si zase vzpomínám na svou přirozenost a zase vysvitne slunce. Dávají mi víru v naději a pocit smysluplnosti. V práci a všude je člověk nahraditelný, jako rodič pro své dítě ne.

Šestiletý věkový rozdíl mezi dětmi jste si zvolila, abyste mohla mateřství dobře skloubit s prací?
To vůbec nebyla řízená záležitost. Touhy a přání, které jsem měla, se neplnily. Můžu se vztekat, že bych realitu chtěla jinou, růžovější, jednodušší, ale stejně si nic nevyvzdoruju. Tak se, i díky výcviku principů života, snažím přijít na to, čím si ty komplikace a překážky vytvářím a toto změnit. Ale znáte to, někdy to vyjde a někdy taky ne.

Řídíte se rozumem?
Na jednu stranu ano, rozum touží mít život pod kontrolou a vyhnout se riziku, na druhou stranu jsem zbrklý skokan. Pak si nesu následky a strašně na ně nadávám a jsem sebelítostná. Po čase si uvědomím, že to všechno bylo správně a mělo to smysl. Kdybych chtěla být jenom rozumná, je mi jasné, že nezažiju v životě nic, protože si všechno rozložím a zrelativizuju tak, že se tomu raději vyhnu a ani se nehnu. Dost mě zasáhlo motto „radši budu litovat věcí, které jsem udělala, než které jsem neudělala“. V přeletu nad kukaččím hnízdem to byla památná věta: „aspoň jsem to zkusil.“ Litovat pasivity mi přijde daleko bezmocnější než litovat chyb. Díky jednomu omylu se můžu vyhnout dvaceti dalším, třeba daleko horším. Pasivitou žádné zkušenosti nezískám, jen vědomí, že jsem zbabělá a že jsem svůj život promarnila v bezpečném, sterilním pelíšku. Tříská se ve mně touha po jistotách s dobrodružnou povahou. Můj záměr je mít v důchodu na co vzpomínat, to je rozhodnutí ze základní školy a to platí.

Jak se touha po dobrodružství daří plnit herečce, která je v angažmá a má dvě děti?
Ideálně. S dětmi se člověk nenudí a celá moje práce je dobrodružství. Nikdy nevím, co přijde, s kým budu hrát, do jakých situací se dostanu. A kdybych se náhodou nudila, tak mám adrenalin jistý při improvizacích s Ester Kočičkovou.

Improvizaci jste propadla až díky studiu u Jaroslava Duška?
Jednoznačně ano. Už na poprvé jsem měla pocit, že to odjakživa znám, že jsem to jako malá vždycky dělala: pouštěla si fantazii na špacír, v totálně blažené dětské přirozenosti, chtěla bavit lidi. Smích léčí, ulevuje. Pro mě to je až duchovní nebo mystická disciplína. Napojíme se na společné morfické pole, je to konstelace, velmi terapeutická, která ve mně i divácích dojíždí i několik dní. A ještě se u toho hodně nasmějeme.

Právě máte před premiérou novinky Kakadu. Můžu se přijít podívat na zkoušku?
To nepřichází v úvahu, zkoušení je intimní věc. Živím se exhibicí, ale to neznamená, že se nestydím. Jenom umím stud odložit na dobu exhibičního výkonu typu natáčení, improvizace, představení, moderování, aby mě nezdržoval v práci. Ale stadium zkoušení je křehký proces plný studu, nejistoty, pochybností.

Stydíte se i před kolegy?
Na začátku zkoušení ano. Navíc teď hraju autistku, což je hodně těžký, protože všechno jsou to představy a domněnky, žádnou osobní zkušenost nemám.

Jak vnímáte, když se na vás lidi vrhají v civilu?
Dvojím způsobem. Když ke mně někdo přistoupí: „Dobrý den, omlouvám se, že obtěžuji, ale chci vám říct, že jste moje oblíbená herečka“, je to příjemné, vyvrací to mé pochybnosti, jestli moje práce má smysl. Pak jsou ale lidi, kteří si neuvědomují, že jsem pro ně cizí, halekají: „Hej, kde máš Ozzáka? Můžu se s váma vyfotit?“, ani nepozdraví, nepoprosí, nepoděkují – nepoužívají základní kouzelná slovíčka, která učíme děti a bez kterých nelze kultivovaně žít. Hulváti bohužel převládají. Ale já nemám problém říct ne. Copak mám kvůli cizím lidem odsunout děti a přátele a nechat je v rozpacích čekat, až si mě někdo, kdo mě náhodou potkal, vyfotí na mobil? Nejsem cvičená opička. Ano, pokud někdo přijde na improvizaci nebo představení, kde jsme spolu sdíleli společný zážitek a energetickou výměnu a slušně požádá o společné foto, není problém. Umím být i milá.

Improvizaci jste zkoušela s různými kolegy, pak jste zakotvila ve dvojici s Ester Kočičkovou.
Ano, ale neznamená to, že nemůžu hrát i s někým jiným. Na workshopech dávám trénink lidem, se kterými bych do budoucna ráda spolupracovala, jsem otevřena dalším partnerům, ale v tuto chvíli s Ester cítím, že energie proudí směrem, který mě baví, a že obě dvě rosteme.

Umíte držet hranicí mezi humorem a trapností?
Ale to jsou blízcí příbuzní, tam hranici poznáte, až když jste ji překročila. Při improvizaci se vyplatí všechno přiznat a ještě to zvětšit. Takže v případě, že se cítím trapně, můžu Trapno hrát jako postavu. To je tak osvobozující! Totální punk. Sebedůležitost jde stranou, natož myšlenky, jestli mi to sluší. Na tom se s Ester shodujeme, že humor a příběh má přednost před krásou a líbivostí. Takhle ostrý, drsný, nekompromisní humor tady ještě žádné ženy spolu nedělaly. Ale to trochu machruju, abych vás nalákala.

Možná proto, že když jsou dvě ženy spolu delší dobu, začnou se srovnávat, žárlit na sebe.
Tak to my si všechno spolu vyřizujeme rovnou na jevišti, v rámci postav, klidně dáme brutální hádku dvou zakomplexovaných záštiplných nepřítelkyň. Zazní věci, které bychom si v civilu neřekly, protože by byly osobní a zraňující. Každá si přebere, co potřebuje a velkoryse se jede dál.

Jste kamarádky?
Přes práci – improvizace je intimní, děláme tam naprosto všechno, co si hra žádá. Povídáme si před představením, o přestávce a na zájezdech a tím, jak jsme obě na podobné vlně, tak k porozumění potřebujeme docela málo slov. Jen tak na kávičce jsme spolu ještě nebyly.

Simona Babčáková
– Narodila se 21.února 1973 v Šumperku
– Absolvovala Zlínskou školu umění a improvizaci u Jaroslava Duška na pražské Ježkově konzervatoři.
– Hrála v Městském divadle Zlín, pražském Divadle v Dlouhé, Klicperově divadle v Hradci Králové, od roku 2002 je členkou Dejvického divadla.
– Účinkovala ve filmech Nuda v Brně, Nestyda, Děti noci, U mě dobrý, Zoufalci, Největší z Čechů, Rodina je základ státu a v seriálech Comeback, Čtvrtá hvězda či Neviditelní.
-Dvakrát měsíčně vystupuje na improvizačních večerech s Ester Kočičkovou a dvojicí muzikantů: v pražském Rock Café a na zájezdech.
– Za divadelní role si dvakrát vysloužila nominaci na Cenu Alfréda Radoka, za filmové dvakrát na Českého lva.
– Má syna Alberta (10) a dceru Josefínu (4).

Instinkt 2014 2018-01-31T18:33:44+00:00
Další...